Těžko říci, zda manželé Mirjam a Daniel Landa, v souvislosti s nápadem přijít s rockovou verzí slavného Mozartova "Requiem", spoléhali i na to, že Pražané svému mistrovi stále ještě rozumějí. Každopádně spojili své síly s italským všeumělem Manfredem Schweigkoflerem na postě druhého supervizora, s Němcem Stefanem Wurtzem coby tvůrcem rockové instrumentace a pod hlavičkou vlastní firmy 2Landa s. r. o. nám v pouhých 12 dnech slíbili naservírovat něco zcela výjimečného.

Nově zrekonstruované prostory Smetanovy síně by měly pojmout 1000 návštěvníků. Nutno přiznat, že pár desítek „drahých“ sezení v přízemí zelo prázdnotou, ovšem naše „laciné“ balkony již před oficiální devátou hodinou praskaly ve švech. Navíc byla tuším tři představení zrušena úplně, takže ti kteří lístky nevyměnili za jiný den nebo nepožadovali navrácení vstupného, měli docela honičku. Přímo na našich sedadlech si kupříkladu hověly dvě krasotinky, postupně je nově příchozí sunuli až k okraji řady a kde nakonec spočinula jejich pozadí vědí snad jen prošoupaná kaťata těch nešťastnic. Jeviště je z našeho pohledu rozděleno na dvě nestejné poloviny, když vlevo má orchestřiště připraveno třicítka členů ČESKÉ KOMORNÍ FILHARMONIE, uprostřed je zvýrazněný čtverec pro „hraní“ a vpravo ční mikrofony dvaceti sboristů. Výše se blýská bicí souprava, tympány a ještě nad tím vším sezení elektrických kytar. Teď už ale tiše, světla zvolna pohasínají, právě začínáme...

Přichází dirigent, do tmy, chvíli postojí zády k divákům, zatímco uličkou mezi sedadly rozvážně kráčí zahalená postava. To už orchestr začíná opatrně příst a magické oko nad jevištěm promítne vůz s unaveným řidičem, řítící se tichým soumrakem. Pomrkává, těžká víčka zvolna prohrávají souboj s náručí spánku, nevyhnutelný náraz musí přijít každým okamžikem. A právě v takto vypjatých chvílích se prý lidem promítne celý jejich dosavadní život, tedy spousta času i na hodinové ROCKQUIEM. Přidávají se bicí a basa, zatím nic drastického, úvodní "Requiem Aeternam" je spíše poklidnou záležitostí, byť i „elektrárna“ v závěru pronese své. Klíč k novým aranžím je vcelku logický. Zadumané a plné smyčců jsou převážně zpívané věci, naopak ty nejznámější momenty, kde bouří sbor, dostaly nový, až metalově natupírovaný kabátek. "Kyrie Eleison" je jízda jak se patří, vyšperkovaná dokonce exhibicí kostelních varhan následovanou preludiemi hammondek, Formanovým Amadeem zpopularizované "Confutatis" drží ve své moci riffující kytary zcela a klipová "Dies Irae" odkáže až někam k rajónu symfo-kvapíkové Itálie. O „příběh“ se starají nejen čtyři sóloví zpěváci - pro dnešní večer jmenovitě Anna Klamo, Lucia Šoralová, Petr Kolář a Dušan Kollár - ale především čtyři tanečníci (rozděleni opět halb und halb), nejen pomocí řeči svých těl, nýbrž i dvou plošin, žebříků, látek, svící a spousty dalších propriet. Zatímco zpěváci po scéně převážně mátožně plouží, tanečníci jsou na roztrhání. Mezi operními hlasy úžasně vynikne „hrdinný“ rockový tenor Koláře, až přijde člověku líto, že podobný kontrast nebyl využit ještě mnohem více. Sbor přichází a odchází jak nutno, příliš prostoru pro nějaké mocné kejkle nemá, ale kupříkladu z "Hostias" činí až hapenningovou záležitost, i nějaký ten vystrčený zadek by se našel. Vrchol představení však začíná příchodem slepého harmonikáře. Celý motiv "Sanctus" totiž hraje na svoji garmošku a náladu té skladby tak posouvá do závratných dimenzí. Ostrou kytarovou práci střídá žesťová sekce, aby opět kralovala harmonika a totéž pokračuje, jen pro změnu s přispěním sólové kytary, ve spojené "Benedictus". Skvělé, úžasné! Čas posledního rozloučení však již téměř vypršel, protekl mezi prsty jako písek v přesýpacích hodinách. Postava pomalých krokem odchází, závěrečná tuž a ... PRÁSK! ... záplava blyštivých konfet zasypává sál v rozpustilém ohňostroji. Děkovačky, aplaus, navíc krátké „Happy Birthday“, když dirigent Petr Chromčák slaví narozeniny.

Landa teamu rozhodně patří maximální uznání za hudební osvětu. Nejsem si sice jist, nakolik se bude běžný posluchač "Valčíků", nadržený hitovým klipem "Dies Irae", spokojeně usmívat při celém představení, ale někteří snad později okusí i další šťavnaté plody ze zahrady vážných potěšení, minimálně třeba Mozartův originál. Samozřejmě, v době kdy každá druhá rocková kapela musí módně podstoupit nějaké ty symfonické hrátky, je ROCKQUIEM jen jakousi odpovědí „z druhé strany“. A byť nezastírám, že bych si v moderním aranžmá dokázal představit ještě větší prostor pro netradiční postupy (viz. již zmiňovaný dvojblok "Rondo Infernii"), je coby odpověď určitě pádné, místy mrazivé, možná drzé, ale jistojistě POVEDENÉ!

A jen tak na okraj, téměř hodinové studiové CD ROCKQUIEM bylo zatím k dostání pouze při koncertech, za lidovou cenu 250,-Kč! Pokud se dostane i do běžné prodejní sítě, jsem zvědav o kolik navíc si distributoři a případná jiná vydávající firma namastí kapsy.